NAPALM DEATH - Som i nie som komunista (rozhovor s Barneym Greenwayem)
Mark Barney Greenway je charizmatický frontman britskej grindcoreovej legendy, ktorý to má, ako sa zvykne hovoriť, „v hlave pekne usporiadané“.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mark Barney Greenway je charizmatický frontman britskej grindcoreovej legendy, ktorý to má, ako sa zvykne hovoriť, „v hlave pekne usporiadané“.
Miloslav Urbanec alias Čurby je v našich končinách známy ako jeden z najúspešnejších organizátorov koncertov extrémneho metalu.
Z Obscene Extreme festivalu sa stal nielen československý metalový fenomén, ale už aj globálny. Čo nám k tomu povedal otec tohto fenoménu si prečítajte nižšie.
Martina Lukáča poznajú čitatelia nielen ako jedného z najaktívnejších členov redakcie Metalopolis, no i z jeho pôsobenia v kapele NOMENMORTIS. Ale skutočným dôvodom na tento rozhovor sa stalo vydanie knihy Monstronomicon...
Ukrajinskí deathmetaloví bojovníci sa ústami svojho frontmana a gitaristu rozhovorili nielen o pripravovanej novinke a minulosti, ale aj o súčasnej situácii na Ukrajine.
Ocenenia za hudobné nahrávky sa rozdávajú po celom svete, pričom víťazi tých najprestížnejších sa aspoň na čas spravidla preslávia...
Mohlo by sa zdať, že v tomto prípade ide len opakovanie už mnohokrát napísaného a ukazaného - nie je to tak. Autor si dal záležať na tom, aby popisované udalosti nielen tvorili jednoliaty celok...
Stálica českej a slovenskej scény o sebe dala vedieť ôsmym albumom a aj napriek tomu, že u nás už zopár rozhovorov s jej spevákom Polym objavilo...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.